Světlo
Žijeme v době, kdy se nám do mozků nabourávají různé algoritmy, na internetu na nás vyskakuje propaganda a informace jsou všudypřítomné. Od chvíle, kdy otevřeme ráno oči, do momentu, kdy klopýtneme do postele, nás někdo neustále krmí zprávami o tom, jak bychom měli vypadat, co bychom měli nosit, jak se líčit, kam jít jíst, nakupovat a bavit se, kolik vydělávat, koho bychom měli milovat a jak vychovávat své děti. Mnozí z nás pravděpodobně stráví víc času zabýváním se životy druhých, než kolik ho investují do vlastního života. Přičtěme k tomu tempo, ve kterém jsme nuceni fungovat, a není divu, že většina z nás jsme přepracovaní, trpíme nejistotou, neukotvením a vyčerpáním. A čeho si všímám hodně…jsme obklopeni umělým světlem. Jasným nebo tlumeným. Ve svých kancelářích, obchodech, domácnostech…na mobilech i noteboocích. Dostáváme příliš mnoho impulsů, jsme neposední, naspídovaní a posedlí výkonem, produktivitou. Máme tolik stimulů, že nervový systém je neustále v pohotovosti a pro spánek je to téměř katastrofa. Platíme daně za to, že jsme život ve znamení prospěchu a rychlosti vyhostili uklidňující stíny i bohaté textury. Máme unavené oči i srdce.
Sociální média, ač jsou v mnoha směrech mocná, v nás vyvolávají závislost a závist. Dělají z nás maniaky specializované na porovnávání a zatracování sebe samých. Přerušujeme vzácné chvíle života, abychom si udělali obrázek, zveřejnili ho a další hodiny trávíme zjišťováním, komu se líbí. Kolika uznání se nám dostalo od lidí, které často vůbec neznáme. Kdykoliv máme jen minutu času, vytáhneme telefon, sklopíme oči a zavřeme se do vysoce stylizovaného života někoho jiného. Žárlivost v nás vře. Pokaždé, když to uděláme, přicházíme o nepoznané příležitosti, spojení vrozené štěstí a každodenní dobrodružství ve svém vlastním životě. Protože mysl odešla někam, kam ji tělo nemůže následovat.
Mnozí z nás se, bohužel, nepohnout bez toho, aniž by věděli, co si o nás pomyslí druzí. Sedíme v řadě a čekáme na svolení někoho jiného vystoupit, a celou tu dobu si děláme starosti ohledně pocitů, které nemůžeme ovlivnit či věcí, které se nestaly. Vyprávíme historky o svých limitech, a přitom zlehčujeme pasáže, kde se chválíme, a naopak zdůrazňujeme ty, kde zažíváme neúspěch. Když si jen představíme, že bychom dokázali následovat své sny, jsme obklopeni tolika pečlivě upravenými obrazy úspěchu, že se začneme ptát, jestli je ještě vůbec místo pro nás. Po celém světě se povaluje nespočet roztroušených a ničených snů jen proto, že byly porovnány s jinými a myslely si: „nejsem dost dobrý“. Celkovým výsledkem této nedostatečné sebejistoty je netečnost.
Někde v té řadě, někdo hodně ukřičený začal šířit zvěsti, že štěstí spočívá v hromadění věcí, peněz, moci a postavení, a přitom je třeba zůstat mladý, hezký, hubený a silný. Když hodnotíme svůj život podle měřítek jiných, nevidíme přirozené světlo. Jen se vystavujeme tiranii toho, co bychom měli dělat a tlaku toho, čeho je potřeba dosáhnout, místo toho, abychom si naslouchali a starali se o splnění svých snů. Touha získávat ovlivňuje naše záležitosti, naše chování rozhodování a ve výsledku i to, jaký máme ze sebe pocit. Nemluvě o tom, že to má dopad na naši planetu. Cokoliv máme, nestačí. Čímkoliv jsme, nestačí. Nebo jsme alespoň nuceni tomu věřit. A to je skutečná ironie. To, po čem toužíme navenek se často úplně odlišuje od toho, po čem toužíme uvnitř. Dostáváme se do bodu, kdy se potřebujeme zastavit, rozhlédnout, nadechnout. Rozhodnout se svobodně a volně, co je skutečně důležité. A o čem chceme s průvodcem hovořit.
A jaké jsou tedy mé rady?
Méně věcí. Více duše.
Méně shonu. Více pohody.
Méně chaosu. Více klidu.
Méně spotřeby. Více tvorby.
Méně složitosti. Více srozumitelnosti.
Méně chvástání. Více pravdy.
Méně vzdoru. Více houževnatosti.
Méně ovládání. Více odevzdání.
Méně hlavy. Více srdce.
Méně zášti. Více respektu.
Méně zloby. Více laskavosti.