Můžeme v tom být spolu.

Dobře. Říkáte tedy, že silný člověk nepodlehne osudu, přijímá ho tak, jak přichází…“a tam cítím tenzi mezi přijetím a rezignací a tak se zeptám: kde podle vás končí sebeláska – a začíná sebelítost převlečená za „práci na sobě“?

Tahle otázka je pro mě hodně těžká, protože jsem se sebelásce musela naučit a vlastně ještě stále se ji učím...podle mě končí tam, kde sama sobě začnu ubližovat tím, že se v sobě neustále patlám, rozebírám se, analyzuji minulost do detailů, utápím se v tom, co jsem udělala špatně, rozebírám situace do minutových sekvencí a přemýšlím, proč ostatním se daří a mě ne. Sebelítost na to naskakuje a pak přichází požadavek na to „se opravit”. 

Tady jste se dotkla něčeho mimořádně přesného. Popsala jste moment, kdy se z původně zdravého zájmu o sebe sama stane nekonečný projekt vlastního opravování. A to je dnes obrovské téma. Protože část osobního rozvoje už vlastně člověka nevede k životu – ale k permanentní sebereflexi. K neustálému monitorování: emocí, spouštěčů, traumat, vztahových vzorců, vlastní nedostatečnosti. Jako by člověk nikdy nebyl dost „hotový“, aby mohl prostě žít. A pak přichází požadavek na to se opravit. Pocit, že člověk není bytost k prožití života, ale nekonečný projekt k optimalizaci. Myslíte si tedy, že lidé dnes někdy používají osobní rozvoj jako elegantní způsob, jak se vyhnout skutečnému životu?

Myslím si, že část lidí je doslova závislá na osobním rozvoji proto, aby se „opravila” ..aby se co nejvíc přizpůsobila zdánlivě dokonalému ideálu doby…ale zapomíná žít. Tito lidé nemluví o radostných momentech, nedokáží se soustředit na teď a tady...vykládají jedno negativum za druhé a neustále si stěžují. Myslí si, že kouč či mentor je tady proto, aby to s nimi „opravil” a dokud to neopraví, budou ho potřebovat. Proto o sobě raději říkám, že jsem průvodkyně. Protože mou ambicí není poňachňat se v minulosti, ani v současném smutku. Mou ambicí je projít s mým klientem jakoukoliv situací, tedy i pozitivní, která v něm způsobuje emoční rozkolísanost, bouři pocitů, otázek...nutnost se rozhodnout a dojít do momentu, ve kterém mu bude úplně dobře.  

Podle mě si lidé často myslí, že pomoc potřebují jen v bolesti. Přitom obrovská nejistota přichází  při úspěchu, zdravém vztahu, mateřství, chvíli, kdy se konečně začne dařit…. a někteří jsou paradoxně destabilizováni právě štěstím, protože na něj nejsou vnitřně zvyklí. Proto: stalo se vám někdy, že jste klientovi v duchu řekla: „Vy vlastně nechcete změnu. Vy chcete, aby váš příběh zůstal pravdivý?”

Ano, stalo. A nejen v duchu. Řekla jsem to nahlas. Protože i to je uvědomění. A spíš, než „Vy chcete, aby váš příběh zůstal pravdivý”…„Vy chcete, aby zůstal Váš.”

Protože najednou nemluvíte jen o bolesti. Mluvíte o identitě. O tom, jak si člověk někdy raději ponechá známé trápení, jen aby nemusel vstoupit do prostoru, kde nebude vědět, kdo vlastně je. A víte, co je na tom nejzajímavější? Že jste tu větu neřekla krutě. Spíš téměř smutně. Jako někdo, kdo ví, jak těžké je opustit i vlastní utrpení, když se stalo součástí osobnosti. Co je pro vás při práci s lidmi těžší – když někdo odmítá změnu, nebo když konečně udělá krok dál… a vy už pro něj přestanete být potřebná?

Pro mě ani jedno není těžké. Jak jsem už řekla, není nutné pořád hledat změnu a posouvat se…a protikladem není, že když člověk udělá krok dál, přestanu být pro něj potřebná. 

Když k vám tedy přijde nový klient, v čem velmi rychle pozná, že vaše práce nebude klasické „koučování“ ani nekonečné terapeutické rozebírání?

V první řadě nevím, co je „klasické koučování” a „nekonečné terapeutické rozebírání”, přestože jsem sama měla kouče i terapeuty. Ačkoliv neznám všechny koučovací styly a už vůbec ne druhy terapií, troufám si tvrdit, že nic takového neexistuje….ale rozumím, co tím myslíte. 

Moje práce je jiná, protože  – bez urážky – klient většinou neví co to je koučing, mentoring, nebo psychologické poradenství, jaké jsou mezi nimi rozdíly a je mu to jedno. Prostě má něco, co chce sdílet, co se mu děje a hledá někoho, s kým bude moct mluvit jinak než s partnerem nebo kamarádem. Má něco, co v něm vyvolává emoce, čemu možná nerozumí, co ho brzdí, nebo naopak zrychluje …co ho znepokojuje, nebo naopak drásivě těší, bojí se atd. Proto se na začátku ptám: proč chcete průvodkyni? 

Takže jestli tomu dobře rozumím, tak vy nezjišťujete jen problém. Vy zjišťujete motiv. Jestli člověk chce úlevu, potvrzení, změnu, svědka, odvahu, pochopení, nebo jen místo, kde může konečně přestat hrát. A možná poprvé v našem rozhovoru začínám opravdu chápat, proč používáte slovo „průvodkyně“.  Vy nejste někdo, kdo chce člověka „spravit“, nýbrž být s ním v momentu, který nechce nést sám a nechce s ním zatěžovat své nejbližší. 

Je to přesně tak. Vybavují se mi teď konkrétní klienti. Manažeři, jimž jsem byla doporučená jako profesní koučka si mě nechali jako průvodkyni. Ti, pro něž jsem byla mentorkou v době firemních změn také. S někým jsem v kontaktu stejně často jako s kamarády, s někým příležitostně. Sem tam někdo volá a říká: „potřebuji si s vámi Zuzko něco projít, protože mi dialog pomáhá srovnat si myšlenky, jak slyším vaše postřehy, tak se jím buď bráním, nebo s nimi souzním…prostě vždycky si něco uvědomím.”

Co se podle vás lidé nejvíc bojí vyslovit nahlas – když si k vám poprvé sednou?

Když mě lidé potkají prvně a jsou to firemní klienti, pak se bojí vyslovit nahlas, že neví, co ode mne čekat. Že jsem jim byla za-dána nadřízeným a třeba s tím nesouhlasí. Že vůbec nechápou, jak bych jim mohla pomoct. Že po žádné změně netouží. A nejsou ne-mocní. 

Když mě prvně potkají lidé, kteří už si mě sami našli, bojí se trochu vyslovit, jak by situace měla podle nich vypadat, až ji spolu projdeme.

Teď mě úplně automaticky napadlo: co děláte ve chvíli, kdy člověk sedí naproti vám se zkříženýma rukama – doslova nebo vnitřně – a je jasné, že tam vlastně být nechce?

Nedělám nic. Chvilku si s ním obyčejně povídám a čekám, až mě k sobě alespoň energeticky pustí víc. A pak pojmenuji přesně co vidím, co na té situaci cítím. A vyjádřím pochopení, které ale skutečně mám. Protože můj první kouč mi byl také za-dán. Taky jsem se měla „opravit” v určitých aspektech svého manažerského chování, nebo charakteru, ovládání temperamentu. 

Vy se teď hodně usmíváte?

Promiňte, ale vzpomněla jsem si na klienta, který mě k sobě nechtěl dlouho pustit. První sezení jsem si dokonce tiše kreslila. Teď se tomu směju, protože ještě dnes vidím, jak mě pozoroval očkem a pak, protože je orientovaný na výkon a výsledek to nevydržel, zeptal se, jak mi to vyhovuje a otevřel dialog ....dnes se známe osmým rokem, prošli jsme spolu emočně vypjaté situace, i ty pozitivní, a stali se z nás přátelé. 

Zažila jste někdy situaci, kdy vaše schopnost něco velmi přesně pojmenovat člověka zranila nebo od vás odvedla pryč?

Ano. Bohužel ano. I když jsem podle sebe volila ta nejjemnější slova. 

Jak poznáte rozdíl mezi konfrontací pravdou a necitlivostí či nepřesností vyjádření?

Vzhledem k předchozí odpovědi nevím, jestli to dobře poznám…ale u klientů mě vedou intuice a empatie. Mám lidi všeobecně ráda. A ráda s nimi jsem. I přesto, že už mi párkrát udělali ze života peklo…absolutně se snažím neubližovat. Od toho tady nejsem. To není moje cesta a dokonce ani „údery” nevracím. Takže se vždy snažím volit způsob vyjádření, který by nezranil ani malé děti a jich mám kolem sebe dost.  

Myslíte si někdy, že právě proto, že nechcete ubližovat, můžete občas některé věci říct jemněji, než by člověk ve skutečnosti potřeboval slyšet?

Samozřejmě. Ale pracuji s lidmi, kteří to umí mile říct: „Nešetři mě!” Myslím, že i když se snažím, jsem čitelná (smích). Nejlepším v této disciplíně je můj milovaný manžel. 

Vy o manželovi mluvíte s takovou láskou v očích… takže moje další otázka bude tentokrát velmi osobní: co vás život naučil o lásce, co byste ve třiceti řekla, že je nesmysl?

Protože si svého muže vážím, mluvím o něm s láskou. Život se mnou je jízda a on stále v tom vozíčku sedí, milovaně na mě hledí a mačká mi ruku…Nicméně zpět k vaší otázce. Ve třiceti bych řekla, že je přeci nesmysl, aby se ten, kdo má rád, nebo kdo je milován, nechtěl změnit k obrazu toho druhého. 

Pojďme na závěr k vašim „metodám”. Jak vypadá vaše sezení od chvíle, kdy klient vstoupí, až po moment, kdy odchází?

V první řadě, pokud na tom klient vyloženě netrvá například z důvodu úzkostí, nebo potřebě přesně vědět (je tak zvyklý) nerámuji první sezení časem už vůbec neříkám jakou metodou budeme pracovat. Resp. tento styl mé práce při domlouvání prvního setkání navrhuji. 

Samozřejmě, že poznám, kdy jsme v rovině důvěrného sdílení a kdy má klient psychický problém a nastává čas, abych ho zastavila a doporučila mu psycho-terapeuta, nebo dokonce psychiatra, ale předem to většinově netuším. 

Nerámuji metodu, protože jsem sama nenesla dobře, když se kouč držel ryze svého naučeného stylu, resp. studovaných postupů ve výcviku, protože pak pokládal otázky, abych si na odpovědi přišla sama i na sílu, ačkoliv jsem se ptala na radu. Mých klientů se před každou schůzkou ptám, který způsob dnes preferují a když nevědí, nebo nad tím nechtějí přemýšlet, poradím si sama. 

Časem nerámuju, protože sama jsem nesnášela, jak se terapeuti dívali na hodiny obvykle stojící za mnou a po padesáti minutách ukončovali sezení proto, aby mě v celou nahradil někdo jiný. Trvá mi, než se naladím a začnu hovořit o emocích a za dalších dvacet minut už jsme končili. Takže můj klient ví, že bude mít prostor a pokaždé se zeptám jak to vidí. Někdy je naše schůzka dlouhou procházkou ve Stromovce, jindy stručnou konzultací. A teď je mi jasné, že se odborníci zeptají na cenotvorbu (smích). 

Určitě. Ale než se zeptám I já, napadá mě předposlední otázka: jak poznáte, že klient využívá volnější formu práce (žádný pevný rámec, možnost procházky, výběr typu sezení) spíš k tomu, aby se vyhnul změně nebo těžším tématům – a ne k tomu, aby šel do hloubky?

Zase ta změna. Pokud ji klient chce a dal ji zadáním, pak ho k ní neustále vracím a doptávám se. Nebojím se položit jednu otázku i třikrát, nebo klientovi říct, že mi z ní utíká. A stejně tak poznám, když se změna nějak neděje (pokud ji klient chce). To je myslím výborně vidět mých referencích. 

Prosím, nepředstavujte si, že s klienty jen chodíme po lese a bavíme se o politice. Tak to není. Klient s něčím přichází a má nějakou zakázku. Udělám s ním dohodu, zeptám se co by mělo být výstupem, přičemž výstupem je i ono uvědomění, nebo sdílení apod. a navrhnu postup. 

Pak téma rozebíráme a protože je skoro vždy mnohovrstevnaté, parkujeme čím se zabývat v daný moment nechceme a pokračujeme k tomu, co se zdá podstatné. Po třech schůzkách vyhodnocujeme, vracíme se k dohodě a domlouváme se na pokračování či ukončení. Také si beru průběžnou zpětnou vazbu a moji klienti mohou potvrdit, že se často ptám, zda shledávají tuto časovou a finanční investici jako oprávněnou. S někým jsme spolu čtyři měsíce a s někým pět let. To záleží na klientovi. Pět let samozřejmě ne pro psychologické poradenství. 

Taky umím klienta vědomě ukončit. A stává se mi to. Spolupráci ukončuji ve chvíli, kdy vidím, že naše další práce by už nepřinášela přidanou hodnotu, nebo by nebyla v zájmu klienta. A někdy taky prostě cítím, že už jsme spolu udělali kus práce, a další pokračování by už bylo spíš udržování než pohyb. A to mi nedává smysl.

A teď ta cenotvorba ☺?

Chci si taky něco nechat pro sebe a své klienty, tak to řeknu takhle: mám pevnou hodinovku, dvouhodinovku a čtyřhodinovku, a to pro firemní I individuální klienty. Každý klient předem ví, kolik bude platit a nejsme-li si jisti, jak dlouho spolu budeme, pak říkám rámec. 

Děkuji Vám za milý rozhovor. 

I já.